Články, stanoviska, blogy:Informace o aktivitách organizace a zastupitelů KSČM na adrese: ksfrydlantno.diskutuje.cz
Články, stanoviska, blogy
Podle blogu J. Zieglera propadla asi Evropa komunistickému šílenství (Aleš Merta)
Bloger Jan Ziegler se domnívá, že 20 dní dovolené je pro naše zaměstnance tak akorát a snahu KSČM o její navýšení na 25 dní označil za nesmyslné a pokrytecké komunistické šílenství.
Pan Ziegler se hned z kraje svého posledního blogu pěkně rozohnil, když se pustil do svého obvyklého cíle tedy komunistů a jak je u něj zvykem, tak si nedělal moc hlavu s tím, že jeho tvrzení jsou jaksi demagogická a manipulativní. Podle pana Zieglera je projednávání zákona o prodloužení zákonné dovolené v době koronavirové krize pohrdáním a urážkou lékařů a všech zdravotních pracovníků a že parlament by v této době měl řešit jiné věci. Možná tím myslel stavební zákon, zákon o pobytu cizinců, implementaci evropské směrnice o invazivních nepůvodních druzích, zákona o archivní a spisové službě, zákona, který řeší používání hnojiv atd., tedy dalších věcí, které náš parlament v této době také projednává. Holt tyto zákony ale nenavrhli komunisté a tak s nimi nemá pan Ziegler problém jako se zákonem, který má zrovnoprávnit zaměstnance a dát jim výměru zákonné dovolené běžnou v Evropě. Prodloužení dovolené označil náš komunisto-bijec za nesmyslný nápad, což ovšem těch 20 % zaměstnanců, kteří mají dovolenou jen čtyři týdny, vidí asi poněkud jinak.
V závěru svého blogu pan Ziegler kritizuje komunisty za to, že za bývalého režimu byla u nás dovolená kratší než v Německu, ale nějak zapomíná dodat, že to platí i v současnosti a že to není bohužel jen Německo, které dává pracujícím více dní odpočinku, ale že to jsou i všichni naši další sousedé a také většina ostatních zemí Evropy, do které máme údajně patřit. Na špici jsou pobaltské státy Estonsko a Litva, které garantují svým zaměstnancům 28 dnů. Pan Ziegler se čertí, že naše podnikatele by navýšení dovolené stálo moc peněz, ale potom jsou ti naši podnikatelé, podle logické úvahy, asi nějak neschopnější než ti např. Litevští, či jiní, kteří tu delší dovolenou nějak utáhnou. Takže neschopni, či jen vyčuránci, kterým vyhovuje dělat svůj byznys na základě využívání levné práce, toť otázka, že pane Zieglere.
Pan Ziegler označil komunistický návrh za šílený a pokrytecký. Nevím co je šíleného a pokryteckého na tom, přiblížit naše pracovně právní zákonodárství zemím, ke kterým většinou vzhlížíme jako ke svým vzorům. Já spíše považuji za šílené názory pana Zieglera, který se sice rád prezentuje jako ryzí demokrat, ale jak je z jeho blogů občas vidět, tak sociální práva zaměstnanců a nejenom jich, jsou mu absolutně ukradená, protože on jako OSVČ je přece jen jiný "level". Jak je ovšem zřejmé z diskuse pod článkem, tak asociální zabedněnost a netolerance není vlastní jen jemu, ale bohužel postihuje i další jedince, což není omluvou, ale důkazem toho, že systém ve kterém žijeme má na některé lidi zhoubný vliv.
Političtí odborníci (Jan Keller)
Jedno z nejčastějších hesel skandovaných před více než třiceti lety požadovalo, aby byli politici nahrazeni odborníky. Nikdo sice přesně nevěděl, jak by to mělo vypadat, ale to už tak jaksi patřilo k věci. Podstatné bylo, že se lidem nelíbilo, když dodržování politické linie ustavené někde nahoře bylo důležitější než věcné rozhodování.
Jak už jsme od těch dob pokročili. Bez ohledu na nějaké názory odborníků se z důvodů politických určuje, s kým máme obchodovat a s kým ne, s kým spolupracovat a s kým ne, s kým jednat o nákupu vakcín a s kým ne.
Politické štáby a jiné agentury, které tohle všechno direktivně určují, se odvolávají na otázku bezpečnosti, tedy v podstatě na věc národního zájmu. To by bylo naprosto v pořádku, pokud by ti samí lidé uznávali vůbec nějaký národní zájem. Oni ovšem diskusi o národním zájmu považují za krajně nežádoucí. Samozřejmě, že z bezpečnostních důvodů, jak jinak.
Namísto oddělení odbornosti od politiky se nám tady vynořila jakási nová profesní skupina. Můžeme ji nazvat „političtí odborníci“. Patří tam ta část expertů na bezpečnostní otázky, která pod maskou odbornosti prosazuje politická zadání, jejichž zdroj nebývá vždy jednoduché identifikovat.
Patří tam odborníci na boj s dezinformacemi, jejichž odbornost spočívá v tom, že se snaží filtrovat informace ve snaze odbourat ty, jejichž obsah je nežádoucí. Třeba i bez ohledu na míru pravdivosti. Dříve se těmto špičkovým expertům říkalo tak jaksi jednodušeji - cenzoři.
Za odborníky na slovo vzaté si zvykli vydávat se i aktivisté sice poměrně malé, ale vlivné části neziskových organizací. Jsou zcela apolitičtí, když prošetřují transparentnost toků financí. Potom je najdeme v přípravných výborech politických stran. Jiní neziskoví odborníci agitují ve věci migrantů a naprosto apoliticky vystupují proti zatím stále ještě platné státní politice.
Političtí odborníci jsou oproti všem ostatním ve dvojí výhodě. Jednak se nemusejí zatěžovat přílišnou odborností, jednak nenesou
žádnou politickou odpovědnost za to, co činí.
Tunelování (Jan Keller)
Poté, co předseda Senátu Miloš Vystrčil několikrát změnil svoji verzi toho, které skupiny zaměstnanců by měly být připraveny o část svých příjmů, skončil u tvrzení, že „solidarita je pravicová hodnota“.
Tím mimo jiné popřel jednu ze základních konstant politického života přinejmenším v Evropě za posledních více než dvě stě let.
Jestliže je solidarita pravicovou hodnotou, pak pro levici zbývají
hodnoty typu postarat se sám o sebe, nechtít nic od státu, ustavičně
zvyšovat konkurenceschopnost s cílem maximalizovat svůj soukromý zisk.
Vylučme možnost, že předseda Senátu ČR neovládá ani ty nejjednodušší základy politické matematiky. Jak si v tom případě vysvětlit jeho výroky postrádající smysl? Nabízejí se dvě možnosti.
Miloš Vystrčil si špatně vyložil teze hnutí známého pod názvem solidarismus. Tento politický proud byl vlivný ve Francii od konce 19. století až do první světové války. Při studiu manifestu této republikánské sociální doktríny, jenž vyšel v roce 1896 pod názvem „Solidarita“, si Miloš Vystrčil patrně mylně vysvětlil jeho základní myšlenku.
Autor zmíněného díla reaguje na to, že ve Francii konce 19. století se jako lék na všechny neduhy společnosti doporučovalo zavedení čistého trhu a zrušení veškeré státní regulace ekonomiky. Solidarismus v této situaci zdůrazňuje, že lidé nejsou izolovaná individua. Za vše, co mají, vděčí společnosti a předchozím generacím. Čím více majetku, tím větší dluh u společnosti dotyčný člověk má. Splácet ho má skrze progresivní zdanění, které se stoupencům solidarismu podařilo ve Francii zavést roku 1914.
Vidíme, že solidarismus bod po bodu odporuje programu, který u nás zastává v nejčistší podobě ODS. Jak se mohlo stát, že Miloš Vystrčil přesto považuje myšlenku solidarity za pravicovou? Patrně se nechal poplést tím, že autor manifestu o solidaritě se jmenoval Léon Bourgeois. Toto jméno ho utvrdilo v přesvědčení, že se musí jednat o záležitost pravicovou.
Druhé možné vysvětlení by bylo ošklivé a uvedeme ho zde jen pro úplnost. Poté, co se u nás za vlády jisté pravicové strany ujalo slůvko „tunelování“, snaží se jeden z jejích současných místopředsedů vytunelovat levici i její koncept solidarity.
Klíček z aluminia (Jan Keller)
Kdo by neznal slavnou scénku, kdy nezapomenutelný Felix Holzmann hledá na osvětleném jevišti aluminiový klíček, o kterém upřesňuje, že je vyroben z hliníku. Klíček ztratil sice někde úplně jinde, ale kvůli snadnějšímu hledání po něm pátrá tam, kde je dostatek světla.
Jeden má neodbytný dojem, že právě touto scénkou se nechala inspirovat naše vláda, když zvažovala, které aktivity omezí a čemu ponechá volný průběh.
Je jasné, že na malé obchůdky si lze posvítit mnohem snadněji než na obří nadnárodní prodejní řetězce. Je mnohem jednodušší uzavřít drobnou místní provozovnu než naordinovat omezení mamutímu koncernu vlastněného cizím kapitálem.
Výsledkem je, že člověk riskuje pokutu, pokud by si třeba vyšel na procházku do blízkého lesíka, který spadá do katastrálního území sousední obce. Velké provozy zaměstnávající tisíce agenturních pracovníků přitom jedou na plné obrátky a asi by nikdo nechtěl být v kůži kontrolora, který by šel zjišťovat, jak je v nich zachováváno pravidlo tří R, jak často a kdo s kým si v nich mění roušky.
Napadlo vůbec někoho porovnat míru zasaženosti jednotlivých okresů s hustotou montoven a velkých ubytoven na jejich území? Třeba by se zjistily zajímavé korelace.
Jsou známy četné argumenty, proč nechat velké firmy v provozu. Z ekonomického hlediska jsou jistě neprůstřelné. Proti nim stojí vlastně jen tvrzení epidemiologů, že pokud budou mít tyto firmy jako jediné výjimku z radikálního omezení činnosti, čeká nás po prvním jarním dnu další vlna epidemie. A to i v případě, že by si po celé tři týdny nikdo nevyšel na procházku do lesa patřícího vedlejší obci. Teprve se uvidí, nakolik to změní testování v podnicích nad padesát zaměstnanců.
To, že na někoho si posvítit lze, zatímco na jiného nikoliv, má nesporně i svoji osvětovou funkci. Aspoň všichni vidí, kdo této zemi ve skutečnosti vládne, kdo určuje pravidla hry a komu je třeba vyjadřovat náležitý respekt. Nikoliv těm, kdo jsou zde doma, ale těm, kdo mohou kdykoliv odejít.
Absurdní divadlo (Jan Keller)
Mimořádné poměry, které prožíváme, vytvářejí situace a generují výroky, které jsme až donedávna mohli zhlédnout a slýchat jen na těch nejvíce avantgardních prknech, která znamenají svět.
Když jsme u těch světových prken, neškodí připomenout jedno malé výročí. Příští týden to bude přesně rok, kdy principál jednoho oblíbeného divadla nařkl premiéra a tehdejšího ministra zdravotnictví z toho, že „ohlásili kvůli 38 nemocným lidem s příznaky lehké chřipky zákaz divadelních představení“.
Čas ukázal, že tato výtka nebyla tak úplně korektní. Dotyčný se omluvil, zamyslel se a o rok později prohlásil, že prezident propaguje ruskou vakcínu proto, aby se kupčením s tímto šmejdem obohatili jeho přátelé. „Až proběhnou všechny platby včetně provizí, tak se ten sajrajt vylije do kanálu“ dodal umělec pointu, kterou by mu mohl závidět sám Eugène Ionesco.
Ale i jiní se pokoušejí obohatit žánr, jenž se snaží uměleckými prostředky vyzvednout nesmyslnost současného světa. Kam jinam zařadit třeba takový nápad předsedy Senátu Miloše Vystrčila, podle něhož by lidé, kterým byla přikázána práce z domova, měli odevzdávat „v rámci sdílené solidarity“ 20 až 30 procent své mzdy těm, kdo museli kvůli epidemii uzavřít své provozy.
Ani Samuel Beckett by to lépe nevymyslel. Virus vyléčil politika ODS z jeho pravicového blouznění a dovedl ho až k uznání zásady „každému podle jeho potřeb“. Je logické, že v rámci téže sdílené solidarity budou mít třeba učitelé, kteří nyní odevzdají až třetinu svého platu například barmanům, po skončení epidemie nárok na třetinovou slevu na občerstvení v jejich podnicích.
Těžko říct, kterým z klasiků absurdního dramatu se nechal inspirovat ministr zahraničí Tomáš Petříček, když vyhlásil kandidaturu na předsedu ČSSD i bez podpory své vlastní organizace. Možná to ani nebyl pokus o umělecký zážitek. Třeba to byl jen velmi pragmatický způsob, jak si pojistit, že ho předseda strany bude muset v rámci férového soupeření ponechat v ministerském křesle až do konce Babišovy vlády.
