Články, stanoviska, blogy:Informace o aktivitách organizace a zastupitelů KSČM na adrese: ksfrydlantno.diskutuje.cz
Články, stanoviska, blogy
Pomalu s omluvami (Jan Keller)
V současné krizové situaci se vláda soustřeďuje na dvě věci. Jednak podniká rozsáhlá opatření s cílem zpomalit šíření infekce, jednak se omlouvá ústy premiéra i jednotlivých ministrů svým kritikům. Z úst snad všech opozičních politiků je bombardována výtkami, že na vlnu pandemie reaguje opožděně a že nezajistila s předstihem dostatek
respirátorů a roušek.
Tato kritika je natolik laciná, že si to snad uvědomují i bystřejší z těch, kteří ji tak jaksi z povinnosti z opozičních lavic vznášejí.
Na světě neexistuje jediná země, která by nebyla epidemií takových rozměrů zaskočena a která by o sobě mohla prohlásit, že na vývoj událostí dokázala reagovat s předstihem. Jak může něco takového vytýkat naší vládě kdokoliv, kdo vidí situaci v Itálii, v Německu, ve Španělsku. Dokonale zaskočený byl i Brusel, přesto nikdo z našich hrdinných senátorů nic nevyčítá ani Von den Layenové, ani Davidu Sassolimu. Pokud by česká vláda reagovala tak zmateně jako evropské instituce, nebylo by možno jejím kritikům vytknout ani to nejmenší. Brusel je však tentokrát z nějakého důvodu pod jejich rozlišovací schopností.
Každý vidí, že je nedostatek respirátorů a roušek. Ovšem současné vládě by to mohl člověk s čistým svědomím vyčítat pouze v případě, že by vlády předchozí pečlivě udržovaly a soustavně rozšiřovaly sklady pomůcek pro případ masové epidemie, pak by přišel Babiš a svévolně je zrušil. Tak tomu však není.
Proč současní kritici vlády neseznámí veřejnost s tím, jak oni osobně posilovali systémy civilní obrany v době, kdy zemi tak zodpovědně spravovaly jejich strany? Proč neukáže třeba Petr Fiala anebo Miroslav Kalousek ty pasáže volebních programů svých stran, ve kterých se klade důraz na posilování připravenosti pro případ, že nás opět po sto letech od španělské chřipky zasáhne vlna pandemie. Asi by se při hledání takového odstavečku hodně zapotili.
Pokud dnes ti, kteří se nikdy neomluvili za nic z toho, co kdy udělali v politice opožděně, špatně a nedostatečně, tolik prskají na vládu, měli by přitom používat hodně odolnou roušku. Již brzy jich budeme mít díky Číně dostatek.
Když je i stát dobrý (Jan Keller)
Málokterá instituce je tak často kritizována a odsuzována jako národní stát. Pravice brojí proti státním zásahům a žije v iluzi, že volný, ničím neregulovaný trh vyřeší všechny problémy rychleji, pružněji a hlavně laciněji než státní moc. Levice kritizuje odcizující státní byrokracii a živí dětinskou představu, že stačí zrušit státní hranice a všichni lidé si padnou do objetí jako bratři.
Stoupenci co nejvíce integrované Evropské unie se domnívají, že pokud něco v Evropě nefunguje, pak je to tím, že státy mají stále ještě příliš suverenity a jejich vlády zbytečně široké pole pro rozhodování.
Pokud by pandemie koronaviru přišla v situaci, o které sní bojovníci za maximální integraci, patrně bychom už na tom byli tak jako Italové. V kritické situaci se zcela zjevně ukazuje, že centrálně není možno různorodou Evropu uřídit ani ochránit. Evropský parlament reagoval na nákazu tím, že uzavřel své brány, a v poloprázdných prostorách Komise pracují týmy vymýšlející opatření, o kterých všichni dobře vědí, že nebudou celoevropsky aplikována, i kdyby je byli bývali dodali včas.
Politici a právní experti, kteří varují, že mimořádná opatření mohou nevratně ohrozit demokracii, toho o stavu státní moci v první čtvrtině 21. století patrně moc nevědí. Mnohem více než opatření proti šíření nebezpečné nákazy ohrožují demokracii astronomické státní dluhy, které jsou v mnoha zemích již nesplatitelné, snahy metropolí dělat svoji vlastní politiku a odtrhnout se od zbytku země, neschopnost či neochota chránit hranice tam, kde to vyžaduje bezpečí místních obyvatel.
Až epidemie pomine, bude možno vyhodnotit, jak v ní obstály státy, které ještě jakžtakž fungují. Ani ony nemají vyhráno, pokud sousedí se zeměmi nezodpovědnými.
V každém případě koronavirus ukazuje neskutečnou naivitu jak pravicových, tak levicových snah o oslabování a rozmělňování státní moci. Neregulovaný trh dokáže tak maximálně zvyšovat cenu roušek a respirátorů. Rušení hranic může vést jen k tomu, že namísto všelidského bratrského objetí se strmě zvýší počty obětí.
Odborníci (Jan Keller)
Nečekané příhody, dramatické události a přírodní i jiné pohromy mají tu výhodu, že nám ukazují, jak netušený počet expertů na cokoliv se v naší rozlohou nevelké zemi vyskytuje.
Teprve když naši spojenci rozbombardovali Střední východ a část severní Afriky a uvedli do pohybu masy migrantů, vyšlo najevo, kolik je u nás na slovo vzatých odborníků na islám a kolik vysoce erudovaných vykladačů koránu zde žije spolu s námi. Arabisté museli žasnout, jaké množství kolegů po celé zemi mají.
Aféra s Novičokem jistě šokovala nejen specializované chemiky, ale i armádní experty. Ukázalo se, že u nás žije takové množství odborníků na bojové plyny a otravné látky, že by byli schopni naplnit stavy všech chemických oddílů celého NATO.
To, že v problematice globálních klimatických změn je u nás kovaným odborníkem naprosto každý, už jistě nikoho nepřekvapí. Důkladná znalost této triviální disciplíny je u nás tak rozšířená, že i Greta by mohla jen tiše závidět.
Na dějiny Tibetu máme špičkově erudované specialisty skoro na každé radnici, v Praze je jich pochopitelně zdaleka nejvíce. Mohli by na toto téma pořádat zasvěcené přednášky pro čínské turisty, pokud by byl o to z jejich strany třeba jen minimální zájem.
Každý sociolog musí oněmět v úžasu nad tím, kolik se u nás vyskytuje znalců problematiky sociální integrace. Zatímco samotná sociologie ve věci spíše tápe a láme si hlavu nad tím, jak integrovat nově příchozí do společnosti, která se před očima dezintegruje, příslušní odborníci nám vysvětlí, že by pro naši zemi bylo hračkou bezproblémově začlenit klidně i padesát tisíc nově příchozích příslušníků vzdálených kultur.
A tak se už nyní můžeme těšit, kolik se co nevidět ozve zkušených epidemiologů. Budou rozděleni do dvou vědeckých táborů. Jedni budou tvrdit, že vláda přijala opatření příliš pozdě, druzí budou dokazovat, že přijala opatření zbytečně tvrdá. Ti sdílnější prozradí, jak by věc řešili oni, a to ke všeobecné spokojenosti svých stranických i divadelních kolegů – taky expertů.
Test inteligence (Jan Keller)
Inteligence znamená schopnost poučit se ze svých vlastních chyb. Díky souběhu nepříznivých okolností máme vzácnou příležitost změřit stupeň inteligence institucí Evropské unie. Stačí porovnat reakce na migrační krizi před pěti lety s reakcemi na současnou krizi pandemickou.
Nástup migrační krize ve druhé polovině roku 2014 Evropská unie dlouho ani nezaznamenala. Bylo krátce po volbách, a tak se řešilo obsazování čelných funkcí a míst předsedů různých frakcí a výborů. Stále platilo sdělení Komise ze 4. května 2011, že v případě kritické situace bude třeba něco vymyslet.
Když byl letos ve stejné nástupní fázi koronavirus, věnoval se předseda europarlamentu, Ital David Sassoli, velice energicky zásadní problematice vlaječek národních států na stolcích europoslanců.
Evropa byla zaplavena migranty v létě 2015. Protože do té doby nikdo nic nevymyslel, postupoval každý stát na vlastní pěst. Oficiální tón udávalo Německo. Základem politiky Angely Merkelové bylo nedělat žádná protiopatření, pouze kárat ty, kteří se pokusili hledat řešení.
V situaci naprostého chaosu Jean Claude Juncker, předseda Komise, ve své zprávě o stavu Evropské unie dne 9. září 2015 oznámil, že nastal čas postavit se problémům čelem a začít energicky jednat. Až do konce svého mandátu o čtyři roky později neudělal nic víc. Omezil se na výčitky zemím, které se snažily řešit problém vlastními silami, a vyzýval k solidaritě mezi členy Unie.
Přesně v tomto stadiu se nalézáme dnes. Předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová nepřišla s jediným rozumným návrhem, co dělat. O to hlasitěji kritizuje země, které se snaží uzavíráním hranic zpomalit šíření nákazy. Vadí ji, že to narušuje životní rytmus a omezuje obchodování. Zároveň prohlásila, že časem připraví společnou unijní strategii. Máme se na co těšit, neboť ve věci migrace se na takové společné strategii pracuje neúspěšně už pátým rokem.
Jedinou reálnou akcí, ve které se činitelé EU v souvislosti s migrační krizí angažovali, byly jejich demonstrativní návštěvy utečeneckých táborů. Pokud je náš odhad jejich inteligence správný, uvidíme je již brzy procházet se demonstrativně bez roušek nemocnicemi, kde se bojuje o lidské životy.
Co je větší nadávka? (Jan Keller)
Tento týden přijela na kontrolní návštěvu České republiky delegace rozpočtového výboru Evropského parlamentu. Při této příležitosti nařknul Andrej Babiš dva české europoslance z vlastizrady.
Tady pan premiér zcela zjevně přestřelil. Podle trestního zákoníku se vlastizrady dopouští občan ČR, který ve spojení s cizí mocí spáchá trestný čin rozvracení republiky, teroristického útoku, teroru nebo sabotáže. Za cizí moc je přitom považován každý stát mimo Českou republiku.
I kdyby chtěli, nemohli by se zmínění europoslanci vlastizrady dopustit. Reprezentují totiž útvar, který není státem. Navíc všichni víme, že Evropa, to jsme my. Pokud nás tedy přijede z Bruselu kdokoliv zkontrolovat, pokud by nám třeba i hrozili sankcemi a pokutami, pak to znamená, že kontrolujeme a trestáme sami sebe a činíme to zcela dobrovolně, v rámci celoevropské solidarity. K takové solidaritě můžeme být i přinuceni, neboť je to v našem vlastním zájmu. Pan premiér opět ukázal, že se v Evropě ještě příliš neorientuje.
Zajímavější otázkou je, zda lze v naší době vůbec zradit vlast.
Slovo „vlast“ získalo podivnou příchuť poté, co zavládl názor, že každá jinakost obohacuje, zatímco náležení, příslušnost, věrnost předkům, nedej bože předávání nějakého odkazu zavání xenofobií.
Nařčení z vlastizrady by mělo v progresivních kruzích fungovat jako svého druhu pochvala. Může být bráno jako známka toho, že se člověk otevírá světu, není vázán na svůj zatuchlý kout, nechce před nikým uzavírat hranice, prostě neustrnul v jakémsi zapšklém čecháčkovství. Pokud bychom byli důslední, měli bychom uznat, že v dnešní době je „vlastizrádce“ vlastně jen jiným označením pro člověka, který dává přednost tomu, co nás s druhými naskrz celou planetou spojuje, před tím, co nás od nich dělí.
Pokud chtěl pan premiér někoho beztrestně urazit, měl ho označit za národovce, xenofoba nebo rovnou nácka a fašistu. Taková označení padají dnes na adresu lidí, kteří se považují za vlastence, velmi často a nikdo se za ně nikomu omlouvat nemusí.
Máme co dohánět (Jan Keller)
Když vloni proběhly na Slovensku prezidentské volby, neváhal Karel Schwarzenberg prohlásit, že Slováci mají zajisté vyvinutější demokratické myšlení než my v Čechách. Pokusme se pod zorným úhlem tohoto neobyčejně cenného postřehu pohlédnout na výsledek právě skončených voleb parlamentních.
Strana Progresívne Slovensko, která vloni stála za vítězstvím Zuzany Čaputové, se do parlamentu vůbec nedostala. Tato strana prosazovala maximální integraci v rámci Evropské unie, vstřícnost vůči migrantům, kladla důraz na práva homosexuálů. Slováci, kteří mají vyvinutější demokratické myšlení než my, vystavili této straně stopku.
Bývalý prezident Kiska, který se netajil ambicemi stanout po volbách v čele takzvané demokratické opozice, prošel do parlamentu jen tak tak. Nyní stane v čele nejméně početného poslaneckého klubu a bude čekat, zda ho vítězové vůbec osloví.
Volby vyhrála strana Igora Matoviče, který jako silný katolík horuje pro tradiční rodinu, svoji kampaň podstavil na rozhodném odporu proti legalizaci drog a dalším novotám, které prosazuje kulturní liberalismus. Předseda vítězné strany má odmítavý postoj vůči migraci stejně jako Robert Fico. Chce intenzivně rozvíjet spolupráci v rámci Visegrádské čtyřky.
Na druhém místě skončil Ficův a Pellegriniho Smer. Tato strana dokázala i po14 letech vládnutí obsadit v parlamentu zhruba čtvrtinu křesel. To není špatný výsledek pro stranu, které agentury přisuzovaly 13 až 14% a o které téměř všechna média v průběhu předvolební kampaně hlásala, že způsobila rozklad státních institucí na Slovensku.
Nejbližšího partnera vítězné strany vytvoří podle všeho hnutí Rodina, které skončilo na třetím místě. Co se týče ideové orientace, lze se o tomto hnutí dozvědět jen to, že „z hlediska ideologie je prakticky nezařaditelné“.
Je poměrně obtížné představit si, jak by musely dopadnout parlamentní volby u nás, aby Karel Schwarzenberg uznal, že jsme začali bratry Slováky v míře demokratičnosti už konečně dohánět.
