Články, stanoviska, blogy:Informace o aktivitách organizace a zastupitelů KSČM na adrese: ksfrydlantno.diskutuje.cz
Články, stanoviska, blogy
O co usiluje propaganda (Jan Keller)
Na prvý pohled by se mohlo zdát, že propagandisté jsou tady od toho, aby lidem určovali, co si mají myslet o politicky relevantních věcech a událostech. Není tomu tak. Propagandě jde o něco jiného. Propagandistům je ve skutečnosti úplně jedno, zda vypadají aspoň trochu důvěryhodně, a nijak se nesnaží, aby jejich tvrzení měla nějakou logiku či smysl.
Vezměme jen dva příklady z poslední doby. Ministr vnitra Vít Rakušan tvrdí, že přijetí migračního paktu je dobrou zprávou. Další dobrou zprávou podle něj je, že údajně máme z tohoto paktu výjimku. Tyto dva výroky nejdou k sobě. Proč se máme radovat z toho, že pakt, který řeší evropské problémy s migrací, se na nás nevztahuje? Předseda STAN se nad takovým zjevným nesmyslem ani nezačervená. (Ponechme nyní stranou, že se nečervená ohledně možné nepravdivosti druhého ze zmíněných výroků.)
Během návštěvy u amerického prezidenta trumfnul našeho ministra vnitra v tomto ohledu premiér Fiala. Při jednání dvou světových lídrů ve Washingtonu vyjádřil obavu, že by mohl znovu zažít ruské tanky v ulicích našich měst, tak jako tomu byl svědkem coby čtyřletý capart v Brně.
Kdyby pan premiér aspoň trochu sledoval provládní česká média, dozvěděl by se z nich, že Rusové mají zlikvidovanou nemalou část letectva, zčásti je zneškodněna jejich námořní flotila, dobytí každé vesnice pro ně znamená obrovské ztráty a na jejich vlastním území mezitím slaví četné úspěchy jednotky protiruského odporu. (Uvádím jen informace volně dostupné z našich médií z poslední doby.) Oba světoví lídři mají přitom vážnou obavu, že takto bezprecedentně decimovaná armáda „bude pokračovat dál a ohrozí tak Evropu, USA a celý svět“.
Připomeňme, že v roce 1968 Rusové okupovali Československo ruku v ruce s vojáky Ukrajiny, s vojáky všech pobaltských zemí, s armádami Polska, Maďarska, Bulharska a východního Německa. Co vlastně říká premiér Fiala, když se obává, že vpád by se mohl opakovat? Trpí strachem z toho, že osamocení Rusové, kteří by měli v zádech znepřátelenou Ukrajinu a Pobaltí a kteří by násilím obsadili země svých bývalých spojenců z Varšavské smlouvy, by se opět mohli projíždět s tanky v ulicích Brna. Nejen celý zbytek Evropské unie, ale i Velkou Británii a také Spojené státy by pak nevyhnutelně čekal podobný osud. Od Avdijivky by ruské tanky nakonec dojely západním směrem až někam na Aljašku.
Tvrdí se nám, že NATO si nemůže být jisté svou bezpečností ani poté, co se rozrostlo o všechny bývalé země Varšavské smlouvy, ani poté, co posunulo své základny daleko na východ, takže právě koná ostrá vojenská cvičení na území hned několika bývalých sovětských svazových republik. Jedinou nadějí je, že oba světoví lídři využijí svůj vliv a přemluví majitele a akcionáře velkých zbrojovek, aby pro záchranu demokracie začali obětavě chrlit stále větší kvanta zbraní. Pochopitelně zbraní výhradně obranných, jinak by to nebylo v souladu s našimi nejvyššími hodnotami.
Proč propagandistům nevadí, že hlásají věci, které jsou, velice mírně řečeno, silně nepravděpodobné? Proč jim ani v nejmenším nevadí, když sami sobě odporují? Vysvětlení je jednoduché. Ve skutečnosti nechtějí určovat, co si mají lidé o věcech a o dění kolem sebe myslet. Taková drobnost je vůbec nezajímá. Jde jim o to, aby všichni získali pocit, že je úplně jedno, co si kdo myslí. Jejich cílem je, aby každý usoudil, že zdravý rozum je k ničemu a že snažit se dávat věcem smysl je úkon zcela zbytečný. Ti, kdo mají moc, netvrdí něco proto, že by tomu snad sami věřili, ale proto, že věří, že mají moc říkat úplně cokoliv.
Proto se správný propagandista nezačervená, když tvrdí holé nesmysly. Dobře ví, že právě to patří k jeho práci. Každý, kdo se snaží formulovat věcné argumenty, vypadá pak krajně podezřele. Uvažovat vlastním rozumem je vlastně projev nedostatečného respektu k nejvyšší autoritě. Teprve když si na tohle všichni zvyknou, propaganda vítězí.
BO 16/2024
»Logika« euromilovnice Nerudové a vládní tažení proti pracujícím
Já tentokrát nemohu jinak, než začít další perlou paní Danuše Nerudové, která je v rámci své předvolební kampaně přímo studnicí na nesmysly. Tak třeba v nedělním (21. dubna) pořadu Za pět minut dvanáct prezentovala svoji logiku, podle níž se lodě s migranty odbavují co nejdříve pro to, aby mohly být co nejdříve vráceny zpátky. Takže oni plují do Evropy pro to, aby se mohly rychle zase vrátit. No, hledat skutečnou logiku ve slovech milovnice EU paní Nerudové je stejné jako hledat jehlu v kupce sena a jsem moc zvědavá, čím nás ještě po srovnání práva veta s rozhodováním žáků školní třídy o výletě tato deníčková dáma obohatí.
Pojďme ale k dalším událostem. Platforma pro minimální důstojnou mzdu zveřejnila, za jakou měsíční odměnu mohou žít lidé v České republice důstojně. Minimální důstojná mzda je údaj, který zdůrazňuje, jaký je standard života, který je v dané společnosti považován za přijatelný. Jednoduše říká, že jde o mzdu, kterou lidé potřebují k pokrytí svých základních životních potřeb, jako jsou náklady na stravu a bydlení, ošacení, dopravu, zdravotní péči, vzdělání a volný čas.
Pracují, ale neušetří ani korunu
Proti roku 2022 vlivem inflace vzrostla minimální důstojná mzda meziročně o jedenáct procent. Kolik tedy za rok 2023 činí? Důstojný život by lidem v České republice měla zajistit mzda ve výši alespoň 45 573 korun, v Praze pak ještě o dva tisíce více – 47 718 korun. Znepokojivá je skutečnost, že zatímco v Praze na minimální důstojnou mzdu nedosáhne polovina zaměstnanců, mimo Prahu je to až 67 procent lidí. Dvěma třetinám obyvatel se tak za jejich práci nedostává mzdy, která by jim umožňovala pokrýt běžné náklady, kvalitní trávení volného času a případně ještě část mzdy měsíčně ušetřit.
Že inflace nejvíce dopadla na lidi s nízkými příjmy, potvrdil ekonom Jan Bittner, který se na výpočtu minimální důstojné mzdy podílí: »Máme za sebou výjimečné období extrémní inflace spojené s ekonomickým poklesem. Cenový růst se koncentroval do oblastí, které typicky více dopadají na nízkopříjmové – bydlení a potraviny. Zaměstnancům s nízkými mzdami se tak hranice důstojné mzdy většinou ještě vzdálila, neboť náklady rostly rychleji než jejich nominální mzdy,« uvedl Bittner.
Meziročně se tak pod úroveň důstojné mzdy nově propadlo 184 tisíc zaměstnanců, což je co do obyvatelstva zhruba celá Plzeň. Alarmující je situace především v některých oborech, když ze sociálních pracovníků v pobytové péči na důstojnou mzdu nedosahuje až 92 procent zaměstnanců, ačkoliv jde o extrémně náročné zaměstnání jak po fyzické, tak po psychické stránce. Lidé, kteří se mají starat o druhé, se tak za svou mzdu nemohou řádně postarat ani o své vlastní duševní a fyzické zdraví a mnohdy si musí k zaměstnání ještě hledat další práci, nebo žádat o dávky.
A když už je zde náznak vůle, že by představitelé vládní koalice přece jen mohli udělat něco pro to, aby v peněženkách nízkopříjmových obyvatel zůstalo více peněz, stane se taková věc prakticky okamžitě předmětem koaličních sporů. Jako nově v otázce daňových slev pro pracující. Podle ministra financí Stanjury z ODS na to ale stát nemá peníze. Slib »Zavedeme valorizaci slevy na poplatníka« stojí přitom v programovém prohlášení vlády hned jako první bod v kapitole »Podpora rodinných financí«. Slibovala tedy znovu vláda ve svém programovém prohlášení něco, co nebude moci splnit? »Valorizaci slevy na poplatníka si nemůžeme z rozpočtového hlediska dovolit. Každé zvýšení znamená dopad na státní rozpočet v řádu desítek miliard,« říká šéf poslaneckého klubu TOP 09 Jan Jakob.
Že vládní slib z programového prohlášení dodržet nechce, již potvrdil také ministr Stanjura. Jedná se tak o další porušený slib vedle nezvyšování daní a věkové hranice pro odchod do důchodu. Namísto pomoci lidem a dodržení programového slibu tak zde zřejmě dál bude růst počet lidí, kteří budou nuceni žádat o sociální dávky, obzvlášť pokud se ODS k už tak asociální Jurečkově novele zákoníku práce ještě podaří přibalit možnost okamžité výpovědi bez udání důvodu.
Zaměstnanci jako kus hadru?
Je naprosto děsivé, že se za výrok »odbory nejsou náš partner, ale nepřítel«, dočkal člen výkonné rady ODS Drobil na nedávném sjezdu strany od delegátů bouřlivého potlesku. Alespoň je zcela jasné, že pro ODS jsou běžní zaměstnanci jen kusem hadru, tedy by ideálně neměli mít nárok na žádná práva a pracovat by tu všichni měli bez nároku na důstojnou mzdu, a ještě v atmosféře strachu.
Na kongresu ODS se to ostatně skvělými nápady jen hemžilo. Například když ministr Stanjura zahájil snahu o další privatizaci, aby v rukou státu pro jistotu nezůstalo už vůbec nic, od Českých drah až po Budějovický Budvar. »Bavme se o prodeji celých nebo části státních podniků. Například České pošty, Českých drah. Bude to jednoduché prosadit? Nebude. Ale musíme o to usilovat,« prohlásil na sjezdu Stanjura.
Prodej Budvaru, který měl loni rekordní tržby 3,4 miliardy korun, přitom už v minulosti prosazovala i šéfka TOP 09 a Sněmovny Markéta Pekarová Adamová. Namísto toho, aby se stát snažil státní podniky efektivně spravovat, chce se zbavovat i těch, které generují zisk. Ideální příležitost na další malé domů kamarádům, jak jsme v případě ODS v průběhu let zvyklí. Osobně považuji za skandální, že ODS tuto debatu otevírá rok a půl před volbami, v době, kdy je důvěra ve vládu na rekordním minimu, a kdy podle průzkumů občanským demokratům hrozí, že by se zpátky k moci jen tak podívat nemuseli. Obdobnou praxi ODS navíc potvrdily i nově zveřejněné smlouvy s Antonínem Stanislavem, náměstkem ministra spravedlnosti Blažka, který kromě náměstkování zvládal řídit také krajský domov pro seniory ve Tmavém Dole. Na tento post na začátku ledna sice rezignoval, ve svých posledních dvou dnech ve funkci však zveřejnilo toto krajské zařízení v registru 89 smluv za téměř 17 milionů korun, které Antonín Stanislav jako ředitel podepsal. Značnou část těchto smluv přitom uzavřel s firmami, které v minulosti finančně či jinak podpořily ODS, nebo se Stanislavovým někdejším zástupcem. Všechny tyto zakázky jsou rozporcované tak, že spadly pod limit, do něhož je Stanislav ještě nemusel soutěžit podle zákona. Jde navíc o kontrakty, které jsou podle dat zadaných domovem do registru smluv i několik let staré – některé byly podepsány už v roce 2019. Zákon přitom mluví jasně – protože nebyly do tří měsíců od uzavření zveřejněny v registru smluv, jsou od začátku neplatné, a firmy by tak správně měly peníze vrátit. Mezi zakázkami, které dosud zůstaly i několik let veřejnosti utajeny, jsou například dodávky lehkého topného oleje od ústecké firmy NRG Komodity – dohromady za více než 4,5 milionu rozdělených do více než 20 kontraktů. Mateřská firma NRG zároveň předloni ODS poslala více než 200 tisíc korun a v minulosti straně poskytovala například plochy na reklamní plachty. Holt ideální kandidát na náměstka ministra ODS. Nicméně když se dnes a denně ukazuje, jakým způsobem nakládá ODS s veřejnými financemi v nejnižších patrech politiky, považuju za nehoráznost, že si se současným mandátem ministr financí vůbec troufá mluvit o privatizaci velkých státních podniků.
Protesty mají smysl
A pojďme na skok do Bruselu. Ke konci minulého týdne proběhlo v hlavním městě Belgie zasedání Evropské rady, kde se sešly hlavy vlád a států členských zemí EU, aby jednaly, jakým směrem by měla EU dále směřovat. V první řadě je třeba říci, že se ukázalo, že protesty skutečně mají smysl, a to i na úrovni Evropské unie. Pod tlakem protestů zemědělců se totiž představitelé členských států dohodli, že je potřeba přijmout opatření na snížení administrativní zátěže kladené na zemědělce, posílit jejich postavení v rámci potravinového dodavatelského řetězce či zvýšit strop podpory zemědělcům. Reflektovány byly i požadavky na nedovážení méně regulovaných zemědělských produktů ze zahraničí. Zde se však vedoucí představitelé členských států neodvážili jít mimo geopolitické zájmy Velkého bratra za oceánem a dohodli se pouze na nutnosti uvalit další cla na dovoz zemědělských produktů z Ruska a Běloruska. Ohledně produktů z Latinské Ameriky či Ukrajiny, tedy v tomto ohledu v současné době nejrizikovější produkty pro české a evropské zemědělce, nebylo učiněno žádné rozhodnutí.
Největším výsledkem však byl apel na přijetí nové dohody pro konkurenceschopnost Evropy. Apel, protože Evropská rada určuje pouze obecné směřování a priority EU, ale netvoří běžnou legislativu. Poté, co byl ve Spojených státech přijat Inflation Reduction Act, došlo totiž v EU k uvědomění si, že pokud nic neudělá, zůstane nekonkurenceschopná, a toto je tedy jedna z odpovědí na to, jak navýšit konkurenceschopnost evropských zemí. Zpracování Apelu tak zůstane na Evropské komisi, Evropském parlamentu a Radě EU. Apel jako takový obsahuje odstranění zbývajících překážek na jednotném trhu, zlepšení dopravního propojení, boj proti nekalým praktikám, jako je dvojí kvalita potravin, a vypracování nové strategie pro modernizovaný jednotný trh do června 2025. Snaha je tedy o hlubší integraci. Apel je též na větší integraci kapitálových trhů, posílení technologické a průmyslové základny, omezení některé byrokracie, značnou investici do bezemisních zdrojů energie, posílení oběhového hospodářství, rozvoj digitálních technologií a tak dále. Konkrétní návrhy však budou v rukách Evropské komise a brzy tak tedy uvidíme, jakým způsobem mají být tyto změny provedeny.
Asi nikdo nemůže nic namítnout proti obecnému volání po posílení průmyslové základny a oběhového hospodářství, ovšem co to bude znamenat v praxi je zatím nejisté. Co je však zcela jisté je to, že nejvyšší představitelé si také přestavují, že silnější roli bude hrát zbrojařský průmysl. Jaký vliv má silný zbrojařský průmysl na politiku země, můžeme sledovat především na Spojených státech, neboť aby se pro zbraně vytvořil trh, je třeba nejenom nalévat neskutečné množství peněz, které by se daly využít ve zdravotnictví či školství, do nesmyslného zbrojení, ale je potřeba také konfliktů, aby bylo kam tyto zbraně vyvážet. A Spojené státy jen za posledních 30 let ukázaly, že ve vytváření konfliktů jsou skutečně mistry.
Dvojí metr jako ušitý
S tím souvisí také poslední bod, který chci krátce zmínit, a to je zahraniční politika. Opět se objevila volání po dodávání více a více munice a zbraní na Ukrajinu, i když tyto dodávky měly za výsledek vždy jen větší nesmyslné krveprolití. K vyzbrojení Ukrajiny by měly pomoci i příjmy ze zmražených ruských aktiv. Tím by EU opět plivla na mezinárodní právo, i když to je vlastně poslední dobou téměř již její tradice.
Vedle Ruska si za nového nepřítele EU vybrala Írán. Na ten mají být uvaleny další sankce. Na Izrael, který nynější konflikt s Íránem začal nelegálním bombardováním íránského konzulátu v hlavním městě Sýrie Damašku, a hrubě tak porušil mezinárodní právo, pochopitelně EU žádné sankce uvalit neplánuje. To bylo totiž v očích Evropské unie, ale především též jejího amerického páníčka, dobré porušení mezinárodního práva proti zlé ambasádě. V exemplárním představení dvojího metru tak Evropská rada vyjádřila odhodlání zasazovat se o bezpečnost Izraele, zatímco Írán bude zasažen sankcemi. EU nemá co získat sankcemi na Írán, toto není náš konflikt a neměli bychom se do něj vměšovat, pokud si nepřejeme další eskalaci, další mrtvé a raněné a možnou novou uprchlickou vlnu. A to by byl v případě eskalace ten pozitivní dopad, neboť Izrael vlastní jaderné zbraně a íránský jaderný program je v pokročilé fázi. Pokud Írán uvidí, že i v případě agrese proti jeho diplomatickým budovám stojí nejen Amerika, ale také EU stále neochvějně na straně agresora, můžeme předpokládat, že se jeho touha zajistit si obranu jadernými zbraněmi pouze navýší.
