Informace o aktivitách organizace a zastupitelů KSČM na adrese: ksfrydlantno.diskutuje.cz
Články, stanoviska, blogy:Informace o aktivitách organizace a zastupitelů KSČM na adrese: ksfrydlantno.diskutuje.cz
Články, stanoviska, blogy
Poznámky k dějinám Ukrajiny od roku 1990, 1. část (Jan Schneider)
PROLOG: Při rozhovorech o sjednocení Německa se prezidentu SSSR Michailu Gorbačovovi dostalo prokazatelných (zdroj: Národní bezpečnostní archív USA) ujištění o tom, že NATO se nepohne ani o palec na východ [1]; těchto ujištění se dostalo i dalším představitelům SSSR, a v dalších letech RF. [2]
1990
16. července – Verchovna rada Ukrajinské SSR vyhlásila svrchovanost v rámci SSSR. Declaration Of State Sovereignty Of Ukraine [3] v článku IX. slavnostně vyhlašuje úmysl stát se TRVALE NEUTRÁLNÍM STÁTEM, který nebude členem žádného vojenského uskupení a bude dodržovat tři zásady bezjaderného státu (zákaz výroby, vlastnictví a rozmisťování jaderných zbraní).
1991
24. srpna – po neúspěšném puči v SSSR (19. srpna), Nejvyšší rada Ukrajinské SSR slavnostně prohlásila vytvoření nezávislého ukrajinského státu. Plná nezávislost byla vyhlášena pod názvem Act Of Declaration Of Independence Of Ukraine [4], a to na základě Declaration Of State Sovereignty Of Ukraine (včetně článku IX., zásady trvalé neutrality). Deklarace nezávislosti byla schválena v celostátním referendu dne 1. prosince 1991.
8. prosince – Prezidenti Ruska a Ukrajiny Boris Jelcin a Leonid Kravčuk a předseda Nejvyšší rady Běloruska Stanislav Šuškevič podepsali takzvanou bělověžskou dohodu o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS), která ukončila po 69 letech existenci Sovětského svazu.
21. prosince – Ukrajina vstoupila do Severoatlantické rady pro spolupráci (North Atlantic Cooperation Council, později nahrazenou Radou euroatlantického partnerství, Euro-Atlantic Partnership Council).
1992
Neoconskými vládními kruhy Spojených států bylo rozhodnuto usilovat o včlenění Ukrajiny do NATO (dle Jeffrey Sachse [5]).
1993
listopad – Nejvyšší rada přijala VOJENSKOU DOKTRÍNU, v níž se prohlašuje, že Ukrajina NEVIDÍ VE SVÝCH SOUSEDECH NEPŘÁTELE a že její armáda je určena výlučně pro ochranu národní bezpečnosti.[6]
1994
5. prosince – Memorandum on Security Assurances in connection with Ukraine’s accession to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons [7]. Konference OBSE v Budapešti; přistoupení Běloruska, Kazachstánu a Ukrajiny k Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Ukrajina se vzdala jaderných zbraní na svém území (ovládala je ale Moskva) za bezpečnostní záruky slíbené jí Ruskem, USA a Velkou Británií. Bylo to v době, kdy v zakládajících dokumentech Ukrajiny byla slavnostně deklarována TRVALÁ NEUTRALITA, vylučující členství v jakémkoliv vojenském paktu. Ukrajina též ve své vojenské doktríně zakotvila, že nepovažuje své sousedy za nepřátele.
1996
28. června – přijata ústava (Конституція України) [8] (na základě Deklarace o vyhlášení nezávislosti Ukrajiny ze dne 24. srpna 1991). Tak se dostala deklarace neutrality do ukrajinské ústavy.
1997
31. května – Smlouva o přátelství, spolupráci a partnerství mezi Ruskem a Ukrajinou.[9] Kyjev i Moskva se ve smlouvě (článek 6) zavázaly, že neuzavřou žádné dohody s třetí stranou, které by byly zaměřeny proti smluvnímu partnerovi. To prakticky znamenalo, že Ukrajina nesmí vstoupit do aliance s jinými státy proti Rusku, a to včetně NATO.
26. června – „Věříme, že současná snaha Spojených států o rozšíření NATO je politická chyba historických rozměrů. Rozšiřování NATO by přineslo snížení bezpečnosti členů Aliance a ohrožení stability v Evropě,“ stojí v otevřeném dopise,[10] který poslalo americkému prezidentu Billu Clintonovi 50 expertů na zahraniční politiku (bývalí ministři obrany, náměstci ministra obrany, senátoři, vysocí armádní důstojníci).
9. července – Ukrajina podepsala v Madridu Chartu zvláštního partnerství mezi NATO a Ukrajinou,[11] která ustanovila Komisi NATO-Ukrajina jako hlavní orgán odpovědný za rozvoj vztahů NATO-Ukrajina a za řízení činností spolupráce.
2002
13. června – USA jednostranně odstupují od Smlouvy o antibalistických zbraních, což je akce, kterou místopředseda obranného výboru ruské dumy charakterizuje jako „krajně negativní událost historického rozsahu“.[12]
22. listopadu – Ukrajina přijala individuální plán partnerství s NATO [13], s dlouhodobým cílem členství v NATO (v rozporu s ústavou a se Smlouvou o přátelství, spolupráci a partnerství mezi Ruskem a Ukrajinou z r. 1997).
2004
21. listopadu – V druhém kole prezidentských voleb zvítězil Viktor Janukovyč. Později bylo druhé kolo anulováno kvůli podvodům a takzvaná oranžová revoluce nakonec vynesla k moci prozápadního Viktora Juščenka.
6. dubna – Nejvyšší rada přijala zákon o volném přístupu sil NATO na Ukrajinu [14].
2006
26. března – Parlamentní volby vyhrála Janukovyčova proruská Strana regionů.
2008
V průzkumu, který provedlo Ukrajinské centrum pro ekonomická a politická studia, přes 63% všech Krymčanů podpořilo odstoupení od Ukrajiny a připojení k Rusku. [15]
1. února – Velvyslanec William J. Burns (pozdější ředitel CIA), napsal v kabelogramu (později zveřejněném ve WikiLeaks): „Rusko se obzvláště obává, že silné rozdělení na Ukrajině ohledně členství v NATO, s velkou částí etnicko-ruské komunity proti členství, by mohlo vést k velkému rozkolu, zahrnujícímu násilí nebo v nejhorším případě občanskou válku. V takovém případě by se Rusko muselo rozhodnout, zda zasáhne; rozhodnutí, kterému Rusko nechce čelit.“ [16]
13. února – Juščenko dal Moskvě záruku, že Ukrajina nebude chtít na svém území základny NATO. „Pokud se ruská strana obává vojenských základen, pak je Ukrajina nikdy nezřídí. Jsme připraveni to zakotvit i ústavně,“ prohlásil ukrajinský prezident.[17]
2. dubna – Summit NATO v Bukurešti zařadil Ukrajinu společně s Gruzií do programu přípravy na budoucí členství zemí v NATO.[18] (Ukrajinští lídři jednali v rozporu se zásadou neutrality v ukrajinské ústavě.) Nakonec však lídři NATO se rozhodli neotevřít cestu ke členství dvěma strategicky důležitým národům a tedy nerozšířit NATO do postsověstské oblasti.[19]
2009
30. dubna – Pokud by se o vstupu do NATO rozhodovalo v referendu, podle ukrajinských průzkumů by 57 % dotázaných hlasovalo proti. Členství by podpořilo jen 21 % Ukrajinců.[20]
2010
22. ledna – Prezident Juščenko jmenoval Stepana Banderu Hrdinou Ukrajiny. [21]
7. února – Ve druhém kole prezidentských voleb zvítězil Janukovyč, který těsně porazil Tymošenkovou. Juščenko skončil s 5% na pátém místě, což byl nejhorší výsledek úřadujícího prezidenta v dějinách Ukrajiny.
15. července – Ukrajinský prezident Viktor Janukovyč podepsal zákon (2411-VI) [22], podle kterého se Ukrajina nemůže stát členem mezinárodních vojenských paktů a organizací. (Překlad článku 11, bod 1: Ukrajina jako evropský, mimo bloky stojící stát provádí otevřenou zahraniční politiku a směřuje ke spolupráci se všemi zainteresovanými partnery, přičemž se vyhýbá závislosti na jednotlivých konkrétních státech, skupinách států a mezinárodních strukturách. Článek 11, bod 2 pak dále výše uvedenou deklaraci upřesňuje, což v podstatě znamená, že i Asociační dohoda s EU /přinejmenším její politická část/ je s tímto zákonem také v rozporu, i když to tak nebylo chápáno. Z hlediska vojenskopolitického byl však právě tento zákon jasnou překážkou v členství Ukrajiny v jakémkoli uskupení tohoto druhu.)
2011
20. ledna – Ukrajinský soud zrušil výnos někdejšího prezidenta Viktora Juščenka, jímž byl loni posmrtně udělen titul národního hrdiny Stepanovi Banderovi. Oznámila to kancelář prezidenta Viktora Janukovyče.[23]
2013
5. září – vláda USA vyhlásila „charitativní“ projekty na Krymu (obnova škol a nemocnic prostřednictvím Pentagonu /US NAVY/).[24] Projekty byly zrušeny 14. dubna 2014.
29. listopadu – Ukrajina na summitu Východního partnerství ve Vilniusu nepodepsala plánovanou asociační dohodu s EU.[25] Odmítnutí vyvolalo kritiku Západu i masivní demonstrace, které si postupně vyžádaly desítky obětí na životech.
13. prosince – V National Press Club ve Washingtonu náměstkyně MZV USA Victoria Nulandová veřejně prohlásila,[26] že USA od vyhlášení nezávislosti Ukrajiny 1991 přispěly na „rozvoj demokratických institucí, a schopností šíření občanské společnosti atd.“ více než 5 miliardami USD.
Poznámky k dějinám Ukrajiny od roku 1990, 2. část (Jan Schneider)
2014
21. ledna – Krátce před zahájením ZOH v Soči vpluly do Černého moře dvě americké válečné lodě, údajně na podporu ruských bezpečnostních složek při ochraně her před eventuálními teroristickými útoky.[1] Rusko si však americkou pomoc nevyžádalo. Americké válečné lodě pravděpodobně nepřipluly na olympiádu v Soči, ale na podporu „majdanu“ v Kyjevě.
4. února – Byl zveřejněn přepis („Fuck the EU“) telefonátu Victoria Nulandové s velvyslancem USA v Kyjevě Geoffrey Pyattem o tom, kdo může a kdo nesmí být v příští ukrajinské vládě.[2]
21. února – Janukovyč podepsal se třemi předsedy opozičních stran a ministry zahraničních věcí Německa, Francie a Polska dohodu o vyřešení krize, podle níž se obě strany měly zdržet násilných akcí, parlament měl odhlasovat návrat k ústavě z roku 2004, mělo být zahájeno nezávislé vyšetření násilností,[3] sestavena vláda národní jednoty a do prosince 2014 provedeny předčasné prezidentské volby.[4]
22. února – Parlament sesadil prezidenta Viktora Janukovyče (způsobem odporujícím ústavě).[5]
16. března – Nejvyšší rada Autonomní republiky Krym vyhlásila referendum, v souladu s platnou ukrajinskou ústavou z roku 2004 (článek 138: Nejvyšší rada Autonomní republiky Krym má právo uspořádat místní referenda a řídit se jejich výsledky při rozhodování o zásadních otázkách).[6] Účast byla 83 %, pro znovusjednocení s RF hlasovalo 96,8 %.[7] Podle německého [8] a amerických [9] průzkumů veřejného mínění se přes 80% dotázaných následně vyslovilo ve smyslu výsledku referenda. Předseda Asociace akreditovaných právníků pro styk s orgány veřejné moci EU (AALEP) Christian de Fouloy zveřejnil řadu argumentů ve prospěch zákonnosti referenda na Krymu.[10] Pokud jde o záruku územní celistvosti Ukrajiny za její jaderné odzbrojení (Budapešťské memorandum 1994), mezinárodní právo zná princip rebus sic stantibus – zásadu, podle které se lze vyvázat ze smlouvy, když se okolnosti zásadně změnily (Ukrajina v rozporu s ústavně zaručenou neutralitou dlouhodobě usilovala o přijetí do NATO).
6. dubna – v Lugansku, Doněcku a Charkově začaly protesty proti novým ukrajinským úřadům: vypukla občanská válka na Doněcku, v Luhansku. (15. dubna) Kyjev poslal armádu na východ země.[11]
2. května – Nejméně 48 proruských demonstrantů záměrně upáleno zaživa v Domě odborů v Oděse; celkově obětí údajně kolem 400.[12]
8. srpna – Premiér Arsenij Jaceňuk vyhlásil, že ukrajinská vláda se chystá zavést sankce proti ruským občanům a firmám. Nevylučuje, že by se sankce mohly dotknout i přepravy ruského plynu, který přes Ukrajinu proudí do Evropy.[13]
5. září – „Minsk I“ jednání mezi ukrajinskou vládou a představiteli doněcké a luhanské oblasti pod záštitou představitelů OBSE, Německa, Francie a Ruska.[14]
23.prosince – Ukrajinský parlament schválil zrušení neutrality s tím, že země bude usilovat o členství v NATO.[15]
2015
12. února – „Minsk II“. Poté, co Minsk I nebyl plněn, došlo k další dohodě. Jejími nejpodstatnějšími aspekty bylo příměří mezi vládními jednotkami a separatisty a přechod na federalizaci Ukrajiny.[16] — Po letech přiznala německá kancléřka Merkelová [17] a francouzský prezident Holland,[18] že účelem „minských dohod“ bylo, aby vláda v Kyjevě získala čas na vyzbrojení.
2018
24. prosince – Ukrajinský prezident Porošenko podepsal zákon, který rozšířil řady válečných veteránů o někdejší příslušníky Ukrajinské povstalecké armády (UPA), ozbrojené složky Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) Stepana Bandery. Až dosud se sociální výhody válečných veteránů přiznávaly jen těm bojovníkům UPA, „kteří se zúčastnili bojů proti německým fašistickým okupantům na dočasně okupovaném území Ukrajiny v letech 1941 až 1944, nedopustili se válečných zločinů a byli rehabilitováni“. Nový zákon přiznal postavení účastníka bojových akcí všem veteránům UPA a OUN a dalších nacionalistických organizací, „účastnících se ozbrojeného boje za nezávislost Ukrajiny ve 20. století“.[19]
2019
6. ledna – Pravoslavná církev na Ukrajině přijala autokefalii od ekumenického patriarchy Bartoloměje a oddělila se od moskevského patriarchátu.[20]
16. ledna – Zákaz ruského jazyka jako úředního (zákon „O zajištění fungování ukrajinštiny jako státního jazyka“). Podle průzkumu společnosti Kantar přitom 35 % respondentů označilo za mateřštinu ruštinu. Přes polovinu lidí ale uvedlo, že při komunikaci s přáteli či na internetu používá ruštinu.[21]
1. února – USA jednostranně odstupují od smlouvy INF (Intermediate Nuclear Force Agreement). Rusko tento krok ostře kritizuje jako „destruktivní“ čin, který zvyšuje bezpečnostní rizika.[22]
16. března – Oleksij Arestovyč, poradce kanceláře ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, řekl, že podmínkou pro vstup Ukrajiny do NATO bude vítězná válka s Ruskem.[23]
2021
24. března – Výnosem prezidenta Ukrajiny č. 117/2021 schválen Strategický plán deokupace a reintegrace dočasně okupovaného území Autonomní republiky Krym a města Sevastopol.
15. prosince – Rusko předalo Spojeným státům své návrhy na bezpečnostní záruky. Nejpodstatnějšími požadavky je to, aby USA ukončily rozšiřování NATO na východ – včetně Ukrajiny – a aby nerozmisťovaly v blízkosti ruských hranic prvky raketových základen. Nebudou-li USA v reálném čase pozitivně na nejdůležitější ruské požadavky reagovat, bude RF nucena přistoupit k nespecifikovaným vojensko-technickým opatřením. Tento ruský návrh byl Západem zamítnut. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg řekl v Evropském parlamentu,[24] že na podzim 2021 byl pro Rusko „základní podmínkou, aby nevpadlo na Ukrajinu,“ slib NATO, že se nebude dál rozšiřovat na východ: „Samozřejmě jsme nepodepsali.“ Záměr přijmout Ukrajinu do NATO byl v roce 2022 casus belli.[25]
2022
24. ledna – Americké ministerstvo zahraničí nařídilo rodinám zaměstnanců amerického velvyslanectví na Ukrajině, aby opustily zemi kvůli hrozící ruské invazi. Rovněž povolilo odjezd postradatelných diplomatických pracovníků z Ukrajiny. Podobně v následujících dnech postupovaly i Kanada, Británie, Německo či Austrálie.[26]
27. ledna – Spojené státy odpověděly na požadavky Ruska z poloviny prosince. USA odmítly požadavek Moskvy, aby se Západ zaručil, že se Ukrajina nepřipojí k NATO. Stejně tak daly najevo, že nehodlají jednat o stažení jednotek NATO a zbraní z východu Evropy.[27]
19. února – Prezident Zelenský na bezpečnostní konferenci v Mnichově prohlásil, že Ukrajina zvažuje odstoupit od smlouvy o nešíření jaderných zbraní; jinými slovy zvažuje získat jaderné zbraně. Později to znovu potvrdil v rozhovoru s Donaldem Trumpem [28] a představiteli NATO.[29]
24. února – Ruské ozbrojené síly zahájily speciální vojenskou operaci na Ukrajině. Jejím cílem je „osvobození lidu od kyjevského režimu, demilitarizace a denacifikace Ukrajiny“.
8. března – Naftali Bennett zprostředkovává mírové návrhy mezi Ukrajinou a Ruskem. Přijetí Putinových požadavků je podle Izraelců pro Zelenského těžké, ne ale tak, jak předpokládali. Kreml totiž už netrvá na změně režimu v Kyjevě a připouští, že by si Ukrajina ponechala svoji svrchovanost, pokud se vzdá Donbasu, přestane si nárokovat Krym a nebude usilovat o vstup do Severoatlantické aliance.[30]
8. března – Victoria Nulandová na otázku Marka Rubia v senátním výboru pro zahraniční vztahy přiznala, že se Spojené státy podílejí na snaze zabezpečit výzkumné materiály (Biological Threat Reduction Program)[31] z ukrajinských biologických laboratoří, aby nepadly do rukou ruských vojsk.[32] Spojené státy investovaly více než 21 milionů dolarů do výstavby a provozu různých zařízení umístěných ve městech roztroušených po celé Ukrajině.[33] Spojené státy ani Ukrajina nikdy nepředložily OSN žádné informace o těchto aktivitách v příslušných zprávách BWC, které jsou součástí příslušných opatření na budování důvěry.[34]
29. března – Ukrajinská delegace v Istanbulu navrhla ruské straně systém bezpečnostních záruk. Pokud by fungoval, Kyjev odsouhlasí neutrální status Ukrajiny.[35] Na znamení dobré vůle Rusko prohlásilo, že stáhne své síly z Kyjeva a Černihivu, což také učinilo.
5. dubna – Boris Johnson přijel do Kyjeva, aby „podpořil Ukrajinu“ – ve skutečnosti donutit Ukrajinu, aby válčila dál.[36]
6. dubna – Podle Pentagonu Rusko dokončilo stahování vojsk od Kyjeva jako gesto dobré vůle.
27. května – Generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Rafael Mariano Grossi se zúčastnil Světového ekonomického fóra (WEF) v Davosu, kde řekl, že MAAE hodlá navštívit ukrajinskou Záporožskou jadernou elektrárnu (ZJE), kterou nyní okupují ruské síly, aby ověřila, zda 30 tun plutonia a 40 tun obohaceného uranu, které tam byly zajištěny, nebylo zneužito k jiným účelům. Ukrajinská jaderná společnost Energoatom přitom popřela přítomnost materiálů pro jaderné zbraně v ZJE.[37]
2024
26. února – The New York Times uvedl,[38] že CIA se už od roku 2014 podílí na provozu dvanácti špionážních základen na Ukrajině.[39]
Znepokojivé. Konečná ukázala na handl v kauze Macinka
Paní poslankyně, asi nejvíc diskutovanou zprávou těchto dnů je to, co se odehrálo mezi ministrem Macinkou a Hradem. Tedy, ministrovy SMS a následná reakce prezidenta Pavla, který mluví o možném vydírání ze strany ministra. Jak vy to vnímáte?
No, nepochopila jsem tu hysterii, která se kolem toho odehrává. Každopádně více než trapné fňukání mne znepokojuje obsah těch esemesek. A to v tom smyslu, že vládní představitelé jsou schopni handlovat za křesla – tu s předraženými F-35, tu s L-159, tu s muniční iniciativou –, a to navzdory tomu, co slibovali svým voličům. To mě na novou vládu velmi mrzí.
Jak odhadujete další vývoj vztahů mezi ministerstvem zahraničí a Hradem? A nakonec i mezi vládou a Hradem? A jaký signál, když tedy použiji toto slovo, dáváme z naší politické scény do zahraničí?
Zatím to vypadá, že premiér Babiš se snaží chovat státnicky. Zatím se nesnížil k vyhrožování, že rozpočet Pražského hradu sníží na nulu, s čímž v minulosti vůči prezidentu Zemanovi šermovala ODS. Že se zatím snaží Andrej Babiš řešit věci smířlivě, dokazuje i fakt, že na prezidenta odmítl podat kompetenční žalobu, protože dle mého soudu se nyní prezident nejmenováním Filipa Turka pohybuje mimo rámec jeho kompetencí. Byla bych ale ráda, kdyby tato eskapáda už byla za námi a místo toho, že bychom neustále diskutovali (ne)jmenování nového ministra životního prostředí, aby se začaly řešit zásadní otázky související s tímto – v souvislosti s Green Dealem – mimořádně důležitým resortem.
Aktivisté spolku Milion chvilek už vzkázali, že připravují na neděli akci na podporu prezidenta. Překvapuje vás to? A co vy byste naopak na toto téma vzkázala Milionu chvilek?
Je zajímavé, že ten Milion chvilek nezvedla ze židle kauza Kampelička se stovkami milionů nošenými v igelitkách a s podivnými úmrtími, ani kauza Dozimetr, v rámci nějž mafiáni vypovídají, že hnutí STAN je jejich akciová společnost, rovněž s několika podivnými úmrtími, ani kauza IKEM, kde měly plynout peníze do pokladny ODS, a další – ale že hodlají demonstrovat kvůli jedné textové zprávě, pardon kvůli dvěma!
Do prezidenta Pavla jste se na FB opřela ohledně jeho návštěvy Vatikánu. Prozraďte i pro naše čtenáře, co vám nejvíc vadilo?
Návštěva samotná by mi nevadila, kdyby to nebylo políbení prstenu. Fialova vláda vyjednala s Vatikánem smlouvu, která dává římskokatolické církvi nevídané výsady. Často se ohánějí Masarykem a jeho hodnotami, ale právě tato smlouva je naprostým popřením sekulárního státu tak, jak jej prosazoval právě TGM. No a pak je tady druhá rovina, o níž s příliš nehovoří – zneužívání osob, a to včetně dětí, od představitelů církve. Některé z obětí sexuálního násilí ze strany římskokatolické církve a jejich hodnostářů vyzvaly prezidenta Pavla v otevřeném dopise, aby toto téma během své návštěvy otevřel. Myslíte, že to udělal? Já jsem nic takového nezaznamenala.
Další velmi diskutovanou věcí jsou koncesionářské poplatky pro veřejnoprávní média. Co říkáte v tomto směru na postoj vlády? A jak velké mají v této době vlastně opodstatnění a úlohu veřejnoprávní média?
V posledních letech se zdálo, že mají úlohu hlavně hájit strany bývalé vládní koalice – dnes nově opozice. Ale vážně. Velmi mi vadí zjednodušování diskuse o financování veřejnoprávních médií ve stylu – budou poplatky, bude nezávislost; bude jiné financování – začne se vysílat tendenčně. Mimochodem, osobně si nedovedu představit, jak by mohl kupř. pořad Reportéři ČT vysílat ještě tendenčněji. Každopádně přece zkratka, že když nebudou koncesionářské poplatky, tak že končí nezávislost ČT, je naprosto absurdní. I v souvislosti s tím, že většina zemí EU – opakuji, zemí EU – je nemá. A že by tamní média byla méně vyvážená? Ba naopak. Když chci zjistit, co se ve světě děje, tak zahraniční média jsou mnohem vyváženější než ty v ČR – bohužel včetně České televize a Českého rozhlasu.
Pojďme na novinky z EU. „Evropa nikdy nemůže stát v pozici světového lídra, když ji vedou lidé jako Ursula von der Leyen,“ napsala jste na FB. Co konkrétně máte v tuto chvíli na mysli? Co Ursule von der Leyen v tuto chvíli nejvíc vyčítáte?
Jestliže paní prodavačka titulů, pardon profesorka Nerudová, točí infantilní videa, v nichž označuje premiéra Babiše za Slabiše, proč se stejně nezachovala při hlasování o Ursule von der Leyen? Spolu s politickým kašpárkem Zdechovským této korupčnici v čele Evropské komise opět v lednu vyjádřili absolutní důvěru. Mimochodem, ukazují čísla, že se Evropská unie stává silnější? Ne, její podíl na tvorbě světové ekonomiky klesá. Ukazují čísla, že je více nezávislá? Ne, jen vyměnila jednu závislost na ideově špatných surovinách za druhou závislost. Ovšem za plyn a ropu ideově čistou. A tak bych mohla pokračovat dále a dále. Jestli tedy chce Danuše označovat někoho za slabého lídra, tak v první řadě ať začne u Leyenové, která náleží k její vlastní frakci.
A máte i nějaké další novinky z EU, které se třeba k českým čtenářům zase až tolik v médiích nedostanou?
Musela jsem vystoupit na výboru IMCO, protože Evropská komise neustále posiluje svůj dohled nad internetem. Neustále slyšíme argumenty, že každá soukromá zpráva by měla být monitorována kvůli ochraně dětí, ale ve stejnou dobu bylo korporacím umožněno vydat AI aplikace, které generují obrázky skutečných lidí, včetně dětí, bez oblečení. Vyzvala jsem Komisi, ať změní své priority a ať místo snahy o špehování soukromých zpráv pod výmluvou boje proti zneužívání nezletilých se okamžitě zaměří na skutečný boj proti zneužívání.
V těchto dnech jsme si připomněli výročí osvobození Osvětimi. Když si vzpomeneme na všechny ty hrůzy, jež se odehrály, jak vnímat akci, která se má konat v Brně – chystaný sjezd organizace, která sdružuje sudetské Němce?
Je to plivanec do tváře všem obětem, pozůstalým, celým československým dějinám. V Brně budou sjezdovat potomci těch, kteří jen o pár kilometrů dále asistovali při vyhnání českých obyvatel z Drahanské vrchoviny. Celkem téměř 20 tisíc lidí z Vyškovska, Blanenska a Prostějovska. Stydím se za všechny politiky (nejen) z Jihomoravského kraje, kteří na vlastní občany zapomněli, ale místo toho podporují aktivity sudetských Němců. Určitě nebudeme mlčet a spolu s krajskými zastupiteli za Stačilo!, se členy a členkami KSČM i celé řady občanských spolků chceme toto připomenout v tragický den našich dějin – tedy 15. března.
