Články, stanoviska, blogy:Informace o aktivitách organizace a zastupitelů KSČM na adrese: ksfrydlantno.diskutuje.cz
Články, stanoviska, blogy
Ropa a válka (Oskar krejčí)
Zdroje, ze kterých čerpá současná civilizace svoji energii, nemají mnoho podob. Proto když je některý z nich ohrožen, narůstá nervozita. To platí především o ropě a plynu, jejichž obchodní síť je nesrovnatelná s uhlím či uranem, ale už vůbec ne s obnovitelnými zdroji. A tak na globálním trhu, který spotřebuje denně téměř 103 miliony barelů ropy, narůstá od začátku agrese USA a Izraele proti Íránu panika – i když těžba ropy v Íránu tvoří „jen“ čtyři až pět procent světové těžby. A pak je tu problém s Hormuzským průlivem, kudy do světové obchodní sítě proudí přibližně 20 % světové spotřeby ropy – nemluvě o plynu, hnojivech, potravinách a podobně.
Ropa často vystupuje jako nepřiznaný casus belli, důvod k válce. A naopak: „civilizovaná“ válka se neobejde bez ropy. Však také institucí, která ve světě spotřebuje nejvíce ropy, je Pentagon: přes 300 tisíc barelů denně, z toho přibližně 70 % v rámci svého působení v zahraničí. Pentagon je také největším institucionálním znečišťovatelem životního prostředí.
Vazalská ropa
Počátek propojení ropy a politiky bývá zpravidla datován do roku 1912, kdy Winston Churchill, tehdy ve funkci 1. lorda admirality, rozhodl ukončit stavbu válečných lodí na uhlí a dát přednost lodním motorům na těžký topný olej. V červnu 1914 pak britský parlament odhlasoval Churchillův návrh na převzetí většinového podílu vlády v Anglo-Perské ropné společnosti, později přejmenované na Anglo-Íránská ropná společnost (AIOC), poté British Petroleuma dnes BP. Důvod byl zřejmý: zajištění paliva pro lodě v blížící se válce s Německem. Od té doby je bezpečnost státu spojována s kontrolou ropných zdrojů, dopravou ropy – a s vlivem státu na podnikání v této oblasti.
Od dvacátých do šedesátých let minulého století světový trh kontrolovalo Sedm sester – pět amerických, jedna britsko-nizozemská a jedna britská firma. Výjimku tvořil jen Sovětský svaz, tam jejich moc nesahala. Tyto nadnárodní korporace vnímaly těžbu, transport a prodej ropy a ropných produktů v zahraničí jako vnitrofiremní obchod. A problémy se řešily obdobně, jako to dělá dnes Washington vůči Venezuele a Íránu. Modelovým příkladem může být svržení íránské vlády Mohammeda Mossadeka v roce 1953. Už v březnu 1951 íránský parlament, těsně předtím, než zvolil Mossadeka premiérem, odhlasoval znárodnění majetku jedné ze Sedmi sester – zmíněné AIOC. Na základě dohod Washingtonu a Londýna byla připravena operace Ajax, jejíž řízení v Teheránu převzala CIA. V srpnu 1953 se podařilo demokraticky zvoleného premiéra zatknout. Šáh se vrátil a podle nového uspořádání polovina zisků z ropy a plynu zůstala Íránu, druhou získalo mezinárodní konsorcium. V rámci této druhé poloviny AIOC získala podíl 40 %, pět firem z USA (Gulf Oil, Exxon, Mobil, Texaco a Chevron) dohromady stejné množství, po deseti procentech pak Royal Dutch/Shell a Compagnie Française de Pétrole (dnes TotalEnergies).Tato situace trvala až do islámské revoluce roku 1979.
Národní revoluce
Mohammed Mossadek, jeho národní program i osud, nebyl nahodilým jevem. Už koncem čtyřicátých let venezuelský ministr pro rozvoj Pérez Alfonzo zformuloval princip 50:50 – zásadu, podle níž by měl být zisk z těžby ropy dělen mezi nadnárodní korporace a stát, v němž k těžbě docházelo. A právě tento politik v dubnu 1959 na schůzce se saúdskoarabským ministrem pro ropné a důlní záležitosti položil základy Organizace zemí vyvážejících ropu, OPEC.
Měnící se politická situace nalezla svůj odraz i v mezinárodním právu. V prosinci 1962 přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci 1803 Trvalá suverenita nad přírodními zdroji, která vyňala dohody mezi investory a hostitelskými vládami z výlučné pravomoci mezinárodního práva a podřídila je především vnitřnímu právu států. Následovaly mezinárodní dokumenty z oblasti lidských práv: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech aMezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (shodně přijaté v roce 1966 a platné od roku 1976), které obsahují dvě totožná vymezení hned na svém počátku: v čl. 1 odst. 2 uvádějí, že „všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím“.
Ropné embargo
Další dějinotvornou událostí, v níž zásadní roli hrála ropa, bylo embargo arabských států sdružených v OPEC na vývoz ropy do západních zemí. Vše začalo v říjnu 1973 útokem egyptské a syrské armády na Izrael. V této válce, které se začalo říkat Jomkipurská, se Spojené státy slovy i činy postavily na stranu Izraele. Arabští producenti ropy se rozhodli omezit těžbu napřed o pět, později o 25 % – a zcela zastavit vývoz ropy do USA, později i do Nizozemí. Ještě před zahájením embarga Irák zestátnil ropná zařízení Exxonu a Mobilu v Basře. Cena ropy na světových trzích vzrostla téměř o 300 %. V USA, které byly závislé na dovozu ropy, klesl hrubý domácí produkt a vzrostla nezaměstnanost. Následující graf převzatý z analýzy zpracované Úřadem pro energetické informace USA (EIA) přibližuje vývoj ceny ropy WTI během této krize i krizí následujících až do roku 2024. Pokud jde o vliv současné izraelsko-americké agrese proti Íránu, v neděli byla cena barelu této ropy 99,6 dolarů, přičemž den před začátkem této války byla 67,0 dolarů.
Od ropného šoku v roce 1973 se v USA stala otázka energetické bezpečnosti organickou součástí představ o národní bezpečnosti. Přesto v roce 1972 tvořil podíl importu ropy z oblasti Perského zálivu pět procent celkové spotřeby v USA, ale v roce 1976 to bylo 13 %. Zároveň však pod tlakem tohoto embarga Západ výrazně zvýšil důraz na nové, energeticky méně náročné technologie; v roce 1974 pak vznikla Mezinárodní agentura pro energii (IEA). Situaci v roce 1979 zkomplikovala již zmíněná islámská revoluce v Íránu a vstup Sovětské armády do Afghánistánu. Následující rok americký prezident Jimmy Carter prohlásil Střední východ za zónu životních zájmů Spojených států. K jejich zabezpečení Pentagon následně vytvořil jednotku rychlého nasazení, která v roce 1983 získala speciální vojenské velitelství, CENTCOM. Jeho oblast působení dnes zahrnuje 21 států – od africké Keni přes Írán a Pákistán po Kazachstán ve Střední Asii; od roku 2021 spadá do jeho odpovědnosti také Izrael. Toto velitelství, sídlící na Floridě, řídilo americké operace během válek v Perském zálivu (1990–1991), Afghánistánu (2001–2021) a Iráku (od roku 2003), ale také loni a letos proti Íránu. Podobná velitelství dnes zajišťují „dohled“ USA nad dopravními trasami, kudy směřují dodávky ropy do všech koutů světa. Následující mapa, vycházející z analýzy EIA, ukazuje podíl na globální dopravě ropy, ropných produktů a zkapalněného plynu přes nejdůležitější geostrategické body v polovině loňského roku. Podle tohoto zdroje bylo v té době přibližně 76 % vytěžené ropy a 13 % plynu k zákazníkům dopravováno po moři.
Noví hráči
Velkou změnu v politizaci a militarizaci problematiky energií přinesl rozpad Sovětského svazu. Ostatně mezi příčiny této imploze patří i selhání ekonomických plánů v době perestrojky, které bylo spojeno se snížením ceny ropy na polovinu mezi roky 1985 až 1986. Podle některých autorů byl tento pokles uměle vyvolán Saúdskou Arábií na základě dohody s USA. Po rozpadu SSSR z jednoho sovětského ropného a plynového centra se stala dvě – ruské a kaspické, zahrnující především Ázerbájdžán, Kazachstán, Turkmenistán a Uzbekistán. Každé z těchto dvou center má jiné geopolitické charakteristiky, přičemž tyto charakteristiky postupem času získaly podobu odlišných podmínek pro podnikání jak západních, tak i ruských a čínských firem. Chování Běloruska a Ukrajiny v několika případech ukázalo, že politizovat dopravu ropy a plynu mohou nejen dodavatelé a odběratelé, ale i tranzitní země.
Tyto skutečnosti hrají významnou roli od roku 2015, kdy po zapojení Ruska do občanské války v Sýrii uvalily Spojené státy první embargo na ruskou ropu a plyn. Po útoku ruské armády na Ukrajinu v roce 2022 začaly obdobné embargo praktikovat západoevropské země, státy G 7 a Austrálie. To ale nebyl a není jen prostředek nátlaku či trest: Spojené státy už od dob Johna Kennedyho dávaly hlasitě najevo nesouhlas s „komerčním oportunismem“ některých svých evropských spojenců, kteří začali budovat produktovody ze Sovětského svazu. Dnes přibylo srozumitelnější bezostyšné vymáhání odběru amerického plynu.
Proměna USA
V pozadí změn v zahraniční politice USA je mimo jiné i dramatická proměna jejich pozice na globálním trhu s ropou a plynem. Spojené státy byly ještě nedávno čistým importérem těchto komodit, jejich domácí těžba nedosahovala úrovně potřeby. Tato závislost činila USA zranitelné. Jak ale připomíná Gavin Maguire ve svém rozboru pro agenturu Reuters, ze kterého je převzat i následující graf, díky těžbě z břidlicových ložisek vzrostla od roku 2010 produkce ropy ve Spojených státech o 150 % a plynu o 80 %. Zároveň se daří snižovat energetickou náročnost přírůstku HDP. Jestliže lze energetickou bezpečnost definovat jako jistotu dodávek, které jsou za přijatelné ceny a šetrné vůči životnímu prostředí, pak Spojené státy mají jistotu dodávek nezávisle na mezinárodní situaci.
Není těžké vytvořit seznam států, o které Donald Trump, ale i předcházející prezidenti USA, projevil zájem, a porovnat jej s jejich ropným potenciálem: největší odhadované zásoby ropy na světě má Venezuela, Írán je na třetím místě, Irák na pátém; následuje Kanada, která má dvakrát větší zásoby než USA. A tak by se dalo pokračovat do Libye, Nigerie… Agrese vůči Venezuele a Íránu není založena na pocitu ohrožení energetické bezpečnosti USA, na nějakých mesiášských vizích „lidských práv“ či solidaritě s Izraelem, ale ani na obavách z íránského jaderného či raketového programu. Prvotní jsou kořistnické cíle: snaha mít kontrolu nad globálním obchodem s ropou a plynem, přání upevnit pozice petrodolaru a přivlastnit si co největší část zisků z podnikání v této oblasti. Zároveň díky Trumpově cynické politice, jeho umělým výkyvům cen ropy a plynu, se mimořádně daří včas informovaným spekulantům na burze.
Problémy, s nimiž se potýká Evropská unie, jsou zcela odlišné od cílů USA. Oddělená od Ruska je osamocená Evropa nejen čistým dovozcem jak ropy, tak plynu, ale kvůli válce proti Íránu se stává ještě více závislá na USA. Je tu však jeden nemalý problém: spotřebitelské ceny ropných produktů a plynu nejsou v USA odvozovány od domácích nákladů – jsou vázány na světové ceny. Z tohoto důvodu ceny benzinu v USAvzrostly během uplynulého měsíce přibližně o třetinu. Proto zhoršování situace na globálním trhu z důvodu trvání války na Blízkém východě může výrazně ovlivnit výsledky listopadových voleb do Kongresu USA.
„BIS tu něco proklouzlo mezi prsty.“ Jan Schneider ale naznačil i horší možnost (Rozhovor)
Terorismus, útok na zbrojní firmu vyrábějící drony pro Izrael, akce pod falešnou vlajkou ze strany Ruska… Ve veřejném prostoru zaznělo několik teorií o příčině požáru haly vcelku neznámé pardubické zbrojní společnosti. Policie nicméně od počátku říká, že pracuje se čtyřmi verzemi. Jaký je váš pohled na to celé, co se koncem minulého týdne spustilo?
Mohlo jít o konkurenční boj s výhrůžným vyzněním, což by vyplývalo z toho zcizení písemných materiálů, jak je zachyceno na samotnými pachateli pořízených záznamech.
Možná šlo o útok zfetovaných propalestinských aktivistů, kteří si kdysi kdesi cosi přečetli o firmě a Izraeli a někdo z nich měl světlou chvilku a napadlo ho, jak se vytrhnout z nudy. Možná je však k tomu někdo ponoukl, a dodal nějaké chechtáky na další kouř.
Možná mělo to ponouknutí skutečně onen protiizraelský špílec. Možná se to však hodilo jenom jako zástěrka, a ten vlastní důvod by skutečně mohl vést k ruské stopě. Jenže to bylo plácnutí do prázdna, což by zase té ruské stopě příliš neodpovídalo.
Nesmíme však opomenout samotnou Ukrajinu, kde se o firmu Archer zajímala protikorupční jednotka NABU, které se však nepodařilo firmě prokázat defraudaci 1,5 miliónu hřiven ze státních prostředků. Vyšetřovatelé z NABU navštívili pardubickou provozovnu firmy ještě v dubnu 2025. Mohlo to tedy teoreticky také být tak, že pro orgány NABU tam ty výrobky byly, ale požárem byly zcela zničeny – ale pro naše orgány tam nic takového nebylo, proto nebylo třeba provoz nijak zvlášť zabezpečovat.
V pátek jsem mluvil s Kateřinou Dostálovou na ABJ o tom, co tak pěkně rozvinul Pavel Šik, totiž o ekonomické výslednosti dotyčného spletence firem, přesouvání majetku do nových firem. Takové složité věci se někdy jednoduše řeší tak, že se holt účetnictví stane obětí odporného žhářského činu, a záloha neexistuje.
Možná šlo též o související pojistný podvod – a pojišťovny mívají velmi dobré vlastní vyšetřovatele, kteří musejí ve věci konat tak jako tak.
Zajímavá je přítomnost amerického občana mezi zadrženými, to opravdu příliš ruské stopě nenasvědčuje. Ukrajinské stopě by to naopak docela svědčilo, vždyť na Ukrajině měli dokonce Američanku ve vládě, takže Američané se tam pohybují zcela přirozeně a kdoví, v jakých počtech a funkcích.
Nejprve začala média psát o akci organizované skupiny, která chtěla zakročit proti dodávce dronů pro Izrael kvůli jeho počínání v Gaze. Policie ihned vyzývala k obezřetnosti, neboť skupina, která se k akci přihlásila, nemá žádnou veřejnou stopu a její účty na sítích byly založeny jen pár desítek hodin před požárem. Záhy se proto objevilo vysvětlení, že může jít o již zmíněnou akci pod falešnou vlajkou ze strany Ruska, protože Rusové prý přece podobné akce podnikají i jinde v Evropě. Máme se s takovým mediálním závěrem spokojit?
To je typická „koudelkovina“, už je s tím trapný. Měl by buď zmínit celé spektrum variant, anebo spíše a mnohem příhodněji by měl prostě mlčet.
Já jen doufám, že premiér Babiš nezopakuje jeden z nejtrapnějších momentů jeho dosavadní kariéry, kdy mluvil o tom, že ohledně Vrbětic existuje pouze jedna jediná vyšetřovací varianta. To není vyšetřování, to je dogmatika, profilovaná politicky. Doufám, že se Babišův duch nenechá opět unést koudelkovskou lstí, a že nevzlétne a neodlétne a neulétne do pseudozpravodajských konspirací, a že zůstane při zemi, a že se nejprve zeptá, jak by mu nejvíc slušelo a odpovídalo, totiž jak celá ta věc vyznívá finančně. Kdo z toho profituje. Mohl by se kouknout občas na detektivku, kdy se vyšetřovatelé vražd taky nejprve ptají, kdo bude dědit. A taky, že většina mordů jsou takzvané „domácí zabijačky“, čili že pachatele je třeba nejprve hledat tady, a pak teprve rozšiřovat okruh pátrání do geografických dálav a záměrů.
Zásadní je otázka role BIS. Její poslání dle zákona je, aby takovým akcím (jde-li o akt terorismu či útok organizované skupiny) zabránila, či přesněji řečeno předem odhalila záměr takový útok uskutečnit a bylo možné jeho provedení předejít. To se, jak víme, nestalo. Jde o selhání BIS, pokud šlo o terorismus?
BIS tu něco proklouzlo mezi prsty, pokud v tom neměla prsty sama – což je další vyšetřovací verze, jejíž přítomnost či absence v celém tom vějíři vyšetřovacích variant indikuje, zda půjde o šetření ovlivněné politickými tlaky, či nikoliv. Každopádně po takovém fiasku na sebe bere odpovědnost ředitel takové instituce a podává rezignaci. Jestli nemá pero a papír, premiér mu je jistě rád poskytne.
Média a opozice začala útočit na vládu, že snížila BIS rozpočet, čímž bylo nepřímo naznačováno, že jde o vinu vlády, která podceňuje podobné hrozby. Víme, že reálně rozpočet civilní kontrarozvědky je vysoký a vyšší než v předchozích letech. Oproti loňskému roku dostala o 230 milionů korun víc, celkově hospodaří s částkou 2,6 miliardy Kč. Je to hodně, nebo málo za práci, jakou BIS dlouhodobě odvádí?
Vypadá to, že čím víc toho BIS nezvládá, tím víc peněz „logicky“ požaduje, aby to mohla zvládnout. Faktem je, že rozpočet BIS se opět zvýšil, takže nezvládání bezpečnostních priorit je pouze a jenom důkazem o špatném vedení služby, která – ať už má rozpočet jakýkoliv – musí důkladně vyhodnotit hrozby a z nich plynoucí rizika, a podle toho přeskupit síly a prostředky, které má k dispozici. Musí tedy pracovat podle reálné bezpečnostní situace, a nikoliv plnit politická zadání odkudsi, lépe to ani více nerozvádět. Jestliže ředitel služby není schopen toto základní manažerské zadání splnit, už měl být degradován a s ostudou propuštěn.
Načasování této události tedy nemuselo být náhodné. Je důležité vzít v potaz celkový kontext události, která se odehrála v době, kdy opozice kritizuje vládu z malého navýšení rozpočtu na zbrojní a zpravodajské výdaje. To mohlo nahrát i té letenské demonstraci, aby bylo aspoň trochu o čem pokřikovat (aniž by se dotyční kritici zabývali tím, na úkor jakých rozpočtových kapitol by se to navýšení mělo udělat).
Přidám k tomu příhodu ze života. Počátkem devadesátých let, kdy po ukončení studené války mnohé vlády zamýšlely snížit výdaje na zbrojení, dopadla ta restrikce i na jistou zpravodajskou službu. Její příslušník mi líčil, jakou pozornost vzbudilo zadržení jakéhosi člověka, který přilétl z Ruska, a měl u sebe vzorek radioaktivního materiálu. Vyděšení poslanci hned navýšili příslušné rozpočty. Onen příslušník pak s lišáckým úsměvem dodal, že onen zadržený v této habaďůře byl pochopitelně agentem jejich zpravodajské služby.
Před dvě a půl miliardy je obrovská částka. Jaké existují mechanismy kontroly, jestli peníze daňových poplatníků služba utrácí účelně a v zájmu obrany bezpečnosti a zájmů České republiky? Tady je transparentní kontrola vynaložených peněz nemožná, je to tak? A je to tak správně?
První úroveň kontroly činnosti zpravodajských služeb je exekutivní. Vláda služby úkoluje, koordinuje, zodpovídá za jejich činnost, čili je též musí kontrolovat – a to nejen co do dodaných výsledků, ale též co do zákonnosti jejich působení. Vláda musí pravidelně schvalovat zpravodajské priority, zdali odpovídají realitě, zdali se služby nevěnují spíše činnostem, motivovaným politicky, a ne bezpečnostně.
Druhou úrovní jsou kontrolní orgány sněmovní, zabývající se spíše plošnou kontrolou, tedy poměrem nákladů na služby ku jejich výkonu. Speciální orgán senátní by se měl zabývat kontrolou nikoliv plošnou, ale bodovou, tedy jednotlivými případy, které by však měl prozkoumat velmi do hloubky. Dohromady by tak parlamentní kontrola mohla kontrolovat činnost zpravodajských služeb jak do šířky, tak do hloubky – ale nikoliv z jednoho místa, ale očima dvou rozdílných orgánů. To je určitý bezpečnostní moment.
Třetí úrovní jsou další státní orgány – finanční, pracovní, logistické.
Čtvrtou úrovní kontroly činnosti zpravodajských služeb je tisk a veřejnost.
Zpět k požáru v Pardubicích. Ve veřejném prostoru se objevily informace o podezřelém pozadí dotčené zbrojní firmy (viz link níže), přičemž v té vyhořelé hale měl být hlavně stavební materiál, nikoli zbrojní materiál a ve firmě probíhaly v minulosti podezřelé přesuny majetku a peněz. Do jaké míry jsou tyto spekulace zajímavé a má význam se jimi zabývat?
Je zajímavé, že v návaznosti na firmy L.P.P. holding a.s., LPP s.r.o. a ARCHER – LPP s.r.o. se nalézá další personálně propojená firma Archer hunting s.r.o., která má předmětem činnosti mj. i ostrahu majetku a osob a služby soukromých detektivů.
Zabezpečení buď neodpovídalo předmětu činnosti, protože jestli firma byla dodavatelem pro armádu, musela být bezpečnostně prověřena, což samo o sobě už znamená zvýšené bezpečnostní standardy ohledně ochrany a zabezpečení fyzické, administrativní a kybernetické bezpečnosti.
Nebo chabé zabezpečení odpovídalo skutečně prováděné činnosti, čili – nic tam nebylo. Možná bylo deklarováno, že tam něco bylo, ale po požáru to tam už nebylo. Jinými slovy – inventura na vrbětický způsob.
Pravdu má premiér Babiš, když apeluje na nestátní zbrojařské firmy, aby si z těch obrovských zisků ráčily své provozovny taky příslušně ochránit.
